Na tu první otázku je odpověď jednoduchá. Milujeme psy a víme, že žádná procházka bez psa se té se psem nemůže  vyrovnat. A to psí vrtění ohonem a lízání a rádoby vychované poskakování, když přijde člověk domů. Nebo chvilka klidu a mazlení večer. Vždyť to každý pejskař zná.

 

Takže jsme s manželem (a roční dcerou) věděli, že moc chceme psa – tedy fenku. (Jako děti jsme u nás i u manžela měli feny a tak bylo pohlaví jasné.) Jenže jakou rasu? Naše požadavky byly následující:

 

·        vyrovnaná a vstřícná povaha

 

·        láska k dětem

 

·        hlídání domova

 

·        velký pes

 

·        rasa i pro chovatele začátečníky.

 

Začala jsem listovat atlasem psů a pečlivě pročítat povahové i exteriérové rysy všech ras pejsků s kohoutkovou mírou vyšší než 40 cm. Navštívili jsme chovné stanice retrívrů, tibetských dog, chodských psů. Nechali jsme telecomu spoustu peněz při zjišťování povah salašnických psů (různých) a samozřejmě jsme se jeli podívat i do jedné chovné stanice hovawartů.

 

            Ačkoli se mi howíci hned velmi líbili, obtelefonovala jsem snad půlku republiky a sháněla informace o zkušenostech bydlení hovawartů s dětmi. Když se mi dostalo ujištění, že tito psi děti ne dobře snášejí, ale přímo milují, bylo rozhodnuto. Našli jsme psa, který nám ohlídá dům a zahradu a přitom nás bude milovat a naše děti chránit. 

 

            Poslední, co jsme museli vyřešit bylo, jakou barvu srsti má náš miláček mít. A protože manžel obdivoval zlaté retrívry, vyhrála barva plavá.

 

            Bohužel jsme se rozhodli pro pejska v zimě, kdy nebyly žádné vrhy a museli jsme na naši Čikitku (Checkie Nabuko – JKL) čekat až do konce dubna – narodila se v únoru 1999. S maminkou Čikity jsme se poznali už před porodem a na naše štěňátko jsme se byli několikrát k chovateli podívat.

 

            Jsme rádi, že se nám podařilo se dobře rozhodnout při výběru plemene. Čikita je ta nejlepší fena, kterou jsme si mohli přát. Často nechávám naše dvě děti (během času k Aničce – 4 roky  přibyl ještě Jakoubek – 1a1/2 roku) chvilku s Čikitou samotné na zahradě. Vím, že kdyby se něco nelíbilo Čikitě – odejde od dětí kousek dál (děti jsou samozřejmě naučené soužití se psem) a také vím, že k nám – k dětem, nemá šanci přijít nikdo cizí.

 

 Jsme rodina – bohatší o príma psí kamarádku.